Po delším čase tvořím opět příspěvek týkající se údržby Atlantisu.
Dokončil jsem vyvažování lodě s výsledkem, že se mi ho vyvážit nepodařilo. Nevím jak jiní Atlantisové ale můj byl vždy těžký na zadek. Letos na jaře jsem se to rozhodl srovnat a opravdu hodně užvýkal (o řezání olova nemohla být řeč) balast. Viz obrázek.
Na špici mám přidaných ještě dalších cca 10-20dkg. Přesto jsem takto loď úplně nesrovnal. Když jsem se to snažil srovnat zcela dokonale do konstrukční vodorysky olovem ve špici, ovladatelnost lodi se velmi zhoršila. Při stoupání Atlantis odpadal od větru a to se strašně špatně hlídá. Na Jinolické regatě jsem to poslední olovo vyškubnul a zůstal u rozumného kompromisu. Loď je mírně návětrná, při ostrém kurzu proti větru drží směr nebo se maličko vyostřuje a to se uhlídat dá. Na zadní vítr trochu tancuje ale dá se ještě uřídit i v době, kdy to jiné lodě vzdávají. Takže výsledkem je snížená hmotnost olova, tedy i výtlak. Na přídi mi chybí k vodorysce skoro centimetr a záď je o pár milimetrů níž. To taky není na závadu, při zadním větru se to srovná. Na dalších závodech jsem nahlásil nižší hmotnost, 16,2kg a už to nebudu měnit. Borek Dvořák správně připomene, že se musí lišit i skutečná vodoryska ale těch 0,3kg to téměř nezměnilo. Díky tomu, že loď máchá ve vodě těžší zadek, který je velmi pozvolný, myslím si, že se vodoryska neliší. Každopádně to nejsem schopen změřit.
V Netolicích mě těžce vypekl zoxidovaný vypínač. Do lodi až na pár kapek neteče ale voda se asi občas dostala do spínače pod předním krytem. První den jsme odjezdili v silném větru, druhý den ráno mi měřák ukazoval v baterkách prázdno. Narychlo jsem si sice baterky půjčil, pečlivě vyvázaný kabely vyškubal a baterky vrazil rovnou do přijímače. Bohužel půjčený baterky do lodi šly dát jen ke straně, loď byla nakoněná na jeden stranu což asi v minimálním větru poznamenalo jízdní vlastnosti. Vybitý baterky jsem sice nabil ale cestou domů se z nich zakouřilo a bylo po nich. A taky po náladě. Místo regaty jsem radši seděl na záchranné lodi na opačné straně trojúhelníku a hlídkoval.
A doma, po několika dnech, až mě přešla blbá nálada, jsem konečně rozebral kabeláž, vykuchal spínač a nestačil se divit. Je to poučení co dovede voda po roce provozu. Vypínač jsem dokonale vyčistil, opláchl lihem a tišťák přetřel zaponovým lakem. Hodnoty izolačního odporu během vysychání laku vyběhly nad 20MOhm a vypínač je zachráněn. Do spodního víčka spínače jsem vyvrtal dírky, pokud se tam voda dostane, má kudy ven a má to kudy vyschnout. Takže, nevěřte vypínačům. Mě to stálo jen nový pětičlánek.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Vypínač je jen další součástka, co se může porouchat, proto ho vynechávám.
OdpovědětVymazatZ vlastní praxe si dovolím přidat upozornění na to, že pokud se někde u konektoru připájí kabel a schová se to pod smršťovací bužírku, tak to ta mrcha pevně drží i v době, kdy je kabel za spojem dávno uhnilý.
ladous
Jo, zjednodušeně, co se může podělat, to se podělá a to i v případě, že jsem přesvědčen o nepodělatelnosti součástky. Přeci si ale myslím, že to co není zadělaný (lepidlem, bužírkou, čímkoliv) spíš přežije vodu a rychleji uschne. A zbytek snad podrží ten zaponový lak. Za rok touhle dobou budu vědět výsledek :-)
OdpovědětVymazat